SVĚTLANA NÁLEPKOVÁ

SVĚTLANA NÁLEPKOVÁ

FLASH

GALERIE

KNIHA SVĚTLANA  TÁŇA NÁLEPKOVÁ

Světlaně Nálepkové, mimce, herečce a zpěvačce víte možná  kde co, možná o ní nevíte nic, možná chcete vědět všechno…ale ani v jednom případě si nenechejte ujít tuhle knihu. Není životopis jako životopis. Ten, který držíte v ruce za to stojí, neboť se dozvíte, jak to bylo s kozáky, Cikány a hrdiny v jejím rodokmenu, s bacilem v mléce a hrozící mongoloiditou, se žraloky

v záchodové míse, s krojovanými vyzvědačkami, s pádem ze žebřiňáku, s kuřecím právem, s krysami v dopisech, s výchovou učitelů šokem, s latrínou okresního tajemníka, s evangelickým pastorem ve vaně, s šumákem ve sbormistrově kštici, s orientálními výchovnými metodami, s křížovnickou stravovací komunitou, s eroticky završeným Medvídkem Pú, se skotskými mraženými stany, s kariérou v zarytém mlčení, s Kardinálem na slamníčku, s přítelkyní, která vstala z mrtvých, se Smetanou a vlezlými policejními knírači, s chůvou v trabantu, se supími slety a rozdvojením osobnosti, s vlivem tání na život v šoubyznysu, s hladovou zrzkou a čarodějnicemi, s hrdinstvím a podělaností, s revolučním zpožděním, se sadistkou v soudní síni, s naháči v Údolí smrti, s hysterií v operetě, s žebravou Josefínou, s posthavelkovským syndromem, s mrchou Marléne, s vymýtáním zlého ducha, s českým divadelním bojištěm, s podivným dědictvím, s tajemnými záležitostmi s nejsvětější svátostí, s vlivem zemětřesení na srdeční sval, s reakcionářkou na svatebním obřadu, se střelbou na Sugar, toužící po devizových kontech, s krvavými somálskými kravami, s japonskými obytnými špajzy a usměvavými žábami, s koňským handlem a zkracováním postavy, s vlivem koček na délku lidského života, s pejsáčkem a vzrušenou slečnou ve srubu, s trapasy s tatarsko-mongolskými nájezdníky, s šířením světla v českém prostoru…a nejen to…

Táňa řekla o Světlaně co mohla, je to prudce se valící řeka informací, provokující smích i slzy dojetí.

Máma, táta...

(str. 34)

Táta s mámou se seznámili na alexandrovcích. Kdo nepamatuje, bylo to takové obrovité sovětské armádní hudební těleso a zpívalo to v uniformách, nebo v krojích, vojenské, lidové a revoluční písně, a také tančilo… zvláště virtuozně kozáčka.  Jeho úderná síla byla právě v jeho monumentálnosti, patetičnosti a jedinečnosti v tom smyslu, že bylo zcela mimo kategorie, směry a trendy, které hýbaly světem. Bylo jedinečné ve své asiatské obludnosti a ve snaze symbolicky vyjádřit komu patří svět. Máma je milovala. Miloval je i můj otec. A z té lásky k Sovětčíkům byla láska vzájemná. Červená knihovna v pravém slova smyslu.

Orljonok na vlastní kůži

(str. 80)

Táta byl samozřejmě členem a funkcionářem Svazu československo-sovětského přátelství i Svazu protifašistických bojovníků. Tyto organizace o prázdninách vysílaly děti svých členů odbojářů zase do rodin odbojářů po celé Evropě. Na nás s Táňou, bohužel, nikdy žádný Západ nevyšel. Buď jsme nebyli dost prominentní, nebo ti, kteří měli na starost rozmísťování dětí do rodin, nás nechtěli vystavovat nebezpečí prozření. Vyšel na nás jen pionýrský tábor u Černého moře. A když to bylo u moře, tak jsme to brali, i když to bylo ve Svazu.

Táňa absolvovala Artěk v šestašedesátém a nemohla na něj dlouho zapomenout. Co vyprávěla, bylo k neuvěření. Zábavnými historkami několik let bavila naše návštěvy. „Přijďte k nám, Táňa se vrátila z Artěku!“ svolávala máma známé a Táňa pak pro pobavení davu pochodovala kuchyní a bojovně recitovala básně o leninovcích a artěkovcích a hosté  padali ze židlí. Orljonok, kam poslali v jedenasedmdesátém mne, ale předčil vše.

Měla jsem samozřejmě určité obavy, ale obrněna výhodou Tániných zkušeností jsem se k moři těšila.

Základním opatřením byl velký igelitový pytel. Vysvětlím později.

Cesta byla dlouhá a úmorná, přes Kyjev, Soči, Tuapse vlakem, letadlem, autobusem, komplikovaná ztrátou jedné holčičky, letadlo bylo staré a drkotavé, všichni zvraceli.

Konečně tedy mezinárodní pionýrský tábor Orljonok. Podle hesla „vždy připraven“ jsem byla připravena a cestou jsem připravila i ostatní děti. Moje strašná očekávání následná realita ale zcela překonala.

Nevěřila jsem, že je možné člověka tak potupit. V lágru nás svlékli do naha, jako když se jde do plynové komory, zvážili nás, změřili, osahali. Všechny své osobní věci, kterých jsme si přivezli plný kufr, vždyť jsme se jeli rekreovat k moři, jsme museli odevzdat. Pouze zubní kartáček a pár maličkostí, které se nám vešly do igelitového pytlíku, jsme si mohli vzít s sebou do baráku, kde jsme bydleli. Já jako správný revolucionář a vzpouzeč jsem celý obsah kufru vysypala do velkého igelitového pytle (zde tedy ten pytel) a snažila se to pronést výstupní kontrolou.

Uniformovaní vedoucí nám vydali zelenohnědé uniformy s krátkými kalhotami a plátěné černé spodní prádlo,  které jsme měli mít na celý týden, na jehož konci nám bylo dovoleno jít do sprch. Nic mi nesedělo, všechno ze mne padalo a tak mi to soudružky zmenšily špendlíky. Víckrát jsem to na sebe nevzala. Jenže některá z Rusek mě práskla, že chodím ve svém oblečení a tak jsem je i já musela podle předpisů odevzdat. Zachránila jsem jen něco, hlavně však spodní kalhotky, ty byly pro přežití nejdůležitější.

Hygiena tam nebyla žádná. Když si holky po týdnu ve sprše svlékaly své černé prádlo… darmo povídat. Naše buničité vložky Babeta budily zaslouženou pozornost a byly nejčastějšími objekty krádeží. Použité toaletní papíry se neházely do záchodu, ale do koše vedle mísy. A tak podobně.

Sovětská děvčata měla podmíněný refklex schovávat si zbylé jídlo… pro jistotu. Jedna držela v šuplíku nočního stolku suchý chleba, jiná smrdutou rybu, kterážto pak mezi námi šířila nepřátelskou atmosféru.

Den se odehrával podle scénáře: budíček, rozcvička, nástupy, pochodování, kroužky a brigády.

Domů jsem psala: „Ahoj mamulinko, mám se tu docela dobře. Až na to, že pořád pochodujeme až do omdlení. Také tu není žádné jídlo. Je, ale mně to nestačí.“

Moře jsme viděli zřídka, ale stejně bylo podezřele špinavé. Domů jsem to glosovala: „ Koupat se moc nemůžem a opalovat taky ne, protože chodíme v unyformě“.

Táta mě nabádal, abych si psala cestovní deník, až přijedu, že budu vyprávět soudružkám ve škole. Když deník, tak deník: „Dneska nás vzbudili o půl sedmé, protože jsme měli službu v kuchyni. Asi do 10.00 jsme byli v kuchyni. Od 11.00 do 12.00 jsme pochodovali. Pak jsme šli zase do kuchyně, skončili jsme ve 14.15. Pak jsme zpívali a hráli jsme si. Hned potom jsme šli zase do kuchyně. Ke svačině jsme zase pochodovali. Večer jsme volili členy sovětu. Byla jsem zvolena flagovým (vlajkonošem).“ (25.7.1971)

Koncentráčnickému drilu jsem se jen těžko podřizovala, pořád jsem odněkud utíkala, něco narušovala, nad něčím se ošklíbala, ale byla jsem ve svém vzdoru a vzpouzení osamocená. Nejdříve to bylo hodnoceno jako tolerovaná neposlušnost, ale pak má neukázněnost přerostla v netolerovatelné průšvihy. Bála jsem se, že mě pošlou s ostudou domů a tak jsem situaci začala rychle zachraňovat.

Měli jsme tam jednu uvědomělou holku, dceru snad nějakého kádra z Mostu. Ta z tábora pořád psala na ÚV SČSP oslavné dopisy. Tak jsem se inspirovala a na ÚV napsala: „Krásný pozdrav ze země našich přátel posílá S.N.“

Otci se to ihned telefonovalo. Byl skutečně nadšený, jaká dcera strany, vlastenka a internacionalistka ve mně přebývá.

27.7. jsem si do deníku zanesla: „Po odpoledním klidu byla slavnostní linějka. Já jsem nesla naši vlajku!“

Onemocnět v těchto podmínkách bylo smrtelně nebezpečné. Ale neonemocnět v těchto podmínkách v podstatě nešlo. Zaplaťpámbu jen s rýmou mě zavřeli na izolaci a léčili po svém. V souladu s nejnovějšími poznatky sovětské vědy mi záda posázeli baňkami. Ještě že mi nepouštěli žilou, neaplikovali pijavice a ve snaze vyhnat zlého ducha mi netrepanovali lebku. Chodila jsem pak po pláži s vycucflekovaným obrazcem na zádech.

I když jsme se bránili, prostředí se na nás přece jen podepsalo. Šlo o latentní a plíživý proces, davovou psychózu. Domů jsem přijela s dvěma velkými růžovými mašlemi ve vlasech. Šagáj ljévoj!

Zasněžená romance

(str. 223 - 224)

Létající snoubenky byly velmi dobře navštěvované  představení. Sama o sobě byla tahle komedie legrace, ale přičiněním některých jedinců jsme se během představení navzájem pravidelně odbourávali. Děly se tam takové věci, že jsem musela na jevišti křížit nohy, abych smíchy neprovedla nějakou nepředloženost. Třeba loužičku.

Zvláštní expert na vymýšlení odbourávaček je Naďa Konvalinková.

Jednou přijela Naďa na zájezd a měla na sobě takové hrozné hnědé semišky na surové gumě. Já si ji hned začala dobírat: „Hele Naďo, to jsou ale příšerný boty!“

A ona na to: „Co blbneš, to jsou salamandry!“

A těmito dvěma větami, že má příšerné boty a že to jsou Salamandry, jsme byly schopny se tři dny na zájezdě bavit a propukaly v záchvaty smíchu na nejnevhodnějších místech, protože vždy a všechno se obracelo na ty příšerné Salamandry. Musely jsme dokonce jednu opustit hospodu, kde jsme už těmi příšernými botami, co jsou Salamandry a za dvě stě padesát korun, dělaly ostudu.

Botky Salamandry nás pronásledovaly všude. Myšlenku jsme stále rozvíjeli a rozvíjeli… a hlavně, že máš Salamandry…, a když jsme přišly k našemu autu, zjistily jsme, že máme na kole botičku… „co blbneš, to je salamandra…!“ komentovala událost vážně Naďa. Padaly jsme smíchy a policajti nevěděli, co je na té botičce, na tom přestupku a pokutě tak veselého, že se neudržíme na nohách.

Obrazový atlas koní

(str. 312 - 313)

Kobyla byla opravdu moc hezká, až bych řekla, roztomilá hnědka. Prý i děti k ní mohou, na čištění je skvělá a prý, abych si ji vyzkoušela. Nevím, jestli šéf věděl, s kým má tu čest.

Mají tam takový malý tréninkový kruh obehnaný bílým žbrdlením, nemám na mysli ten velký chuchelský stadión, jen takové sympatické kolečko.

„Jen se pěkně projděte, pak si naklušte… mezitím odborník odešel a zase přišel… a zkuste si nacválat! Ve volné přírodě jsem cval zatím jen ztěží zvládala, a doposud jsem jezdila jen na koních provozních… ale zlehka jsem si do ní kopla, jak jsem byla zvyklá kopat ty provozáky… jenže tohle byl citlivý plnokrevník. Vyrazila se mnou, prolítla jízdárnu a pálila ven mezi stromy. Kousíček před vzrostlým dubem udělala kličku, já vylítla, a jak dlouhá tak široká z té výšky zbuchla na zadek a vyrazila si dech. Jen jsem uslyšela  kř...kr...kř v zádech a začala se dusit.

Všichni se sběhli, aby mě vzkřísili. Bušili mi do zad, já se držela za prsa a lapala po vzduchu. Můj partner by jistě oponoval za čí prsa jsem se to držela, když žádná nemám, ale  to jsou jeho běžné sprosťárny, které se nesmějí poslouchat.

Chytit dech se mi podařilo a tak jsem statečně prohlásila, že si na ní ještě jednou sednu, abych se jí pak nebála. Už polochromá jsem si na ní vlezla, než jsem však stačila cokoli udělat, rozcválala se a hurá ke stájím. Uvědomila jsem si, že je tam nějaké zábradlí a to se jistě bude snažit přeskočit… a za tím je beton. Stačila jsem se jen shýbnout a zařvat maminkóóó pomóóóc! Drahá sice neskočila, nýbrž prudce zabrzdila a já spadla pod ní. Milá mě ještě nakopla a považte, já špičkou své jedné boty si ukopla lýtko své druhé nohy. Sama se sebrat jsem už nezvládla. Vytáhli mě z pod kobyly a byli rádi, že jsem  přežila, že reaguji na dráždění nervových zakončení a nebrečím. Když umí herečka zahrát v dobré náladě pláč, proč by nemohla v bolesti zahrát ejchuchu. Logika. Kamsi mě zatáhli a nalili do mě i do sebe panáka. V podstatě jsem je přivedla do dobrého rozpoložení.

 „Já jsem vám zapomněl říct, že nesedíte v embéčku, ale ve formuli 1. Voni tadyty plnokrevníci čekaj, kdy můžou vyrazit, to jsou magoři, který to maj v tý hlavě zakódovaný. Jakmile maj možnost utíkat, tak utíkaj… tak to asi nebude pro vás, plnokrevníci holt nejsou pro túristy,“ souhlasil se svými slovy odborník.

To byla moje první koupě… a načas mě zchladila. Samozřejmě, že si ze mě v Petrově i v Chuchli dělali srandu… a smějí se mi asi dodneška.